Často se nemůžu zbavit dojmu, že jsou velké IT projekty řízeny tak nějak všemi a zároveň nikým.
Z poslední doby mám zkušenost, že na počátku projektu ve velké společnosti skupina několika manažerů a specialistů vyžaduje určitou funkci nebo skupinu nových funkcí. Postupnou analýzou se přijde k tomu, že stojí za to vytvořit samostatný projekt. Projektový manažer nelení, vytvoří projekt, a tak nějak potichu počítá s tím, že zadavatelem projektu budou titíž lidé, kteří stáli na počátku celého příběhu. Projekt začne svou první fázi, projektový manažer projekt odstartuje a začne se pracovat na analýze. Vzniká už relativně konkrétní dokumentace. Čas běží, původní zadavatelé mají ale postupně málo času a motivace a jak projekt začíná nabývat pevné obrysy, nadšení pro nové funkce začíná jaksi odpadat. Najednou se projektový manažer dozvídá, že zadavatelé změn nemají čas tu na projektovou schůzku, jindy zase na schvalování hotových analýz, a projekt se začíná ještě před svým startem dostávat do slepé uličky….
A co z toho plyne? Prací analytika je zpravidla především získat požadavky a zpracovat dokumentaci. Protože jsou ale projektoví manažeři zpravidla přetížení … stojí za to občas vyřknout základní otázku, se kterou si PM na počátku možná hlavu příliš nelámal – pro koho je vlastně ten projekt?
Druhé poučení je snad jen takové, že ne vše, co analytik zjistí a třeba sebedetailněji zdokumentuje, se musí dostat byť jen do první fáze / sprintu u programátorů. Je to blbá, avšak ne tak zcela vyjímečná situace.